Cesta do Arménie, Gruzie a Turecka

Cesta za krásami Gruzie, Arménie a Turecka 2011   Naše čtvrtá společná cesta kolemnekolem nás zavedla do zemí mluvících rusky a oblíbeného Turecka se skvělými lidmi, lahodným tureckým čajem a  řízným kebabem. V pátek 10.6.2011 odpoledne kolem 3.hodiny jsem nastartovali Felicii a jeli vstříc zážitkům přes SR, Maďarsko, Slovinsko, Bulharsko, Řecko, až jsme dojeli do Turecka. Na hranici jsme měli trochu problém se zelenou kartou…zjistili jsme, že má konec platnosti v březnu. Přišli jsme na to kousek před kontrolou. Co teď? Vzali jsme propisku a z měsíce března jsme udělali srpen. Pak jsme si zajistili prodloužení platnosti a v nejbližší internetové kavárně jsme si vytiskli novou kartu. Z města Gelibolu jsme jeli trajektem do tureckého Lapseki. Odtud se táhla krásná zelená krajina plná zavodněných polí s rýží. Cestou do Kappadocie jsme jeli kolem solného jezera, které bylo obrovské,  plné granulovité soli. 13.6. jsme dojeli do Kappadocie, našli jsme  místo na parkování a vydali se na kolech po skalním městě. Počasí vyšlo tak na půl dne, pak následoval liják. Sotva jsme shlédli“ bjútyfll scenerí“, začalo pršet a my našli útočiště na benzinové stanici. Čekali jsme tam asi 2 hodiny. Benzináři už vymetali vodu z obchodů a všude kolem se tvořily potoky vody. Vypili jsme tam čaj, pojedli nanuky a sušenky a až to vypadalo trochu slušně, oblíkli jsme teplé věci  a jeli dál.    K večeru opět pršelo. Na chvíli kolem 10. déšť ustal a tak jsme vyběhli na večerní procházku městem. A v noci liják repete. Na druhý den jsme si dopoledne domluvili v cestovní kanceláři let balónem  na 16.6. Trochu jsme komunikačně zápasili, ale nakonec vše pochopili. Déšť se samozřejmě zase pochlapil a tak jsme zvolili pěší výlet po skalním městě. Nádherná místa plná skal, rozkvetlých luk  a dokonce jsme našli i vodopád. Po 2 hodinách chůze začalo pršet a tak jsme se schovali v malé čajovně u skal. Pán, který tam vařil čaj, byl moc sympatický. Jeho čaj byl výtečný  a když déšť  začal být neúprosný i k jeho lesní čajovně, pomohl mu Radek natáhnout přes skromný přístřešek igelit, ať na poutníky neprší. Dostali jsme od něj malou miniaturku skal, které tam prodával jako suvenýry. Přestalo pršet a my se vydali na hrad Ucisar. Před ním jsme v jedné uličce poklábosili s mladým majitelem marketu. Veselý to chlapík. Doporučil nám sousední restauraci, kde jsme si dali gözleme a tavuk-drůbeží  špíz.Navštívili jsme taky dílnu na zpracování onyxů. Byla tu nádherná díla různých tvarů a barev. Při cestě do Göreme  jsme  pak objevili nádherné kusy onyxů, které jsme při odjezdu z Kappadocie navštívili opětovně a asi 80 kg vzali s sebou.    15.6. jsme „nastartovali“ kola a hledali podle mapy Karavanseraj. Byl to odpočinkový palác dervišů. Slunce ten den zesílilo intenzitu a vypadalo to na horké dny.  U cesty jsme navštívili restauraci. Omeleta ze 3 vajec asi za 100 Kč nás trochu překvapila. Zase se sbíralo mračno a večer jsme prožili procházkou po městě a okolí.   Ráno 16.6. jsme přišli na pátou hodinu před cestovní kancelář s balóny a čekali jsme na autobus, který nás zavezl do centra odletů, kde se konala malá snídaně a registrace turistů na balónovou vyhlídku. Odjeli jsme pak kousek za město, kde na velké ploše startovali balóny. Let byl nádherný a končil na závěr slavnostním přípitkem. Po příletu jsme si ještě autem projeli okolí a po poledním odpočinku jsme vyjeli směr Hopa. Nocovali jsme před Sivasem a na druhý den jsme navečer dojeli do Hopy, kde jsme po domluvě nechali auto na benzinové stanici. Chlapík, který se s námi dorozumíval, stačil do rána všem v okolí povykládat kdo jsme a kam pojedeme na kolech.   Ráno jsme si smontovali kola a vyjeli přes tunely do Batumi. Dopoledne bylo teplé, ale nad horami se sbíraly černé mraky. Našli jsme naše známé zahradníky, se kterými jsme se setkali už před dvěma lety a trochu s nimi poseděli u Beskydského čaje. Připíjeli jsme za přátele, rodinu a Gruzii. Čekala nás botanická zahrada plná exotických stromů od jehličnanů po bambusy. Večer opět pršelo a nocovali jsme na napůl rozestavěné benzině  Wissoil. Tam jsme vydrželi do druhého poledne a nakonec i v dešti jsme jeli naproti kamarádovi Zbyňovi. Ten cestoval na kole a sám už od března a v Gruzii jsme se měli potkat. Po šťastném shledání jsme jeli do Batumi hledat trajekt, kterým měl Zbyňa odjet do Oděsy. Ten však jel až za týden a tak jsme pár dní cestovali společně. První den jsme nocovali u moře vedle letního prezidentského sídla.  20.6. jsme stále byli na tomto místě z důvodu deště.  Pozorovala jsem tam ráno rybáře a ulovené ryby. Měli  v síti i malého rejnoka. Taky kefaly, farely, kabuny, jazýčky, jak je Gruzínci nazívali. Byly zaplantané v síti a těžko se vyprošťovaly. Byla to oblast bambusů a tak domky a pomůcky pro rybáře byly z bambusových tyčí. Po 15. hodině jsme se vydali směr Poti. Asi 10km před městem jsme se dali na Kutaisi. Cesta byla rovinatá s malou zastávkou u muslimské restaurace, dokonce s ochutnávkou vodky. Večerní nocleh byl ve vesnici na pastvině naproti celkem dobrého magazínu.     21.6. posílám zprávy domů, balíme stany, Zbyňa kontroluje i kolo před cestou. Posnídali jsme hovězí konzervu s chlebem a cibulí a jeli jsme do Samstredine. Po cestě seděli prodavači třešní, rynglí a rajčat. Na konci města jsme se se Zbyňou rozloučili a pokračovali na Kutisi. Cesta byly hodně frekventovaná. Dojeli jsme do města  a ještě ten večer jsme nocovali v národním parku Sataplie. Dostali jsme se tam, přestože už bylo po zavírací době, ale nebyl nikdo, kdo by nás odtud vyvedl. A tak jsme přespali před pavilonem s kostrou dinosaura a ještě večer jsme si prošli vyhlídku ze skály s prosklenou podlahou. Přes noc hodně lilo a kolem pavilónu, kde jsme spali se tvořily potoky vody. Lesy byly plny krásných světlušek, skoro jako v pohádce. Ráno, 22.6., jsme  se šli podívat, kde jsou ty slavné stopy dinosaurů, kvůli kterým jsem tu dojeli. Byly kousek od našeho noclehu odlité z betonu.       Pokračovali jsme odtud dál na Tbilisi objezdem přes hory, protože hlavní cesta byla rozvalená po deštích. Objezd vedl krásnou krajinou a cesta se stále zvedala výš a výš. Neustále za námi jel policejní vůz, jel pomalu a vypadalo to, že nás sleduje. Po čase jsme pochopili, že nás jen hlídali, ať se nám nic nestane, vzhledem k provozu aut. Jedna policejní dvojice nás dokonce převezla asi 20 km ze Tchiatury do malého města Sachkere.  Toto městečko bylo plné starých továren a starých rozbitých domů. Dojeli jsme na takové náměstí, centrum města, za kterým byla benzinová pumpa. Na té jsme zkoušeli zajistit si nocleh. Místní Gruzínci benzináři ale měli strach nás tam nechat a radili se s další policejní hlídkou, kterou jsme měli tu čest poznat. Po nějakých domluvách v gruzínštině, nám bylo řečeno, že můžeme přespat ve stanu na policejním dvoře. Tak zase to pěkně vyšlo. Koupili jsme si ještě čerstvý chléb lavaš a s mírným nočním deštíkem jsme krásně přespali.     Ráno bylo ale nějak unavené, Radka chytla nevolnost, v této oblasti už začínalo být pěkně horko. Táhli jsme se do kopců směr Gomy pomalinku a těžko. Cestou nás provázelo civilní auto s policejní posádkou. Bylo nám to nepříjemné, protože střídavě zastavovali, nic neříkali a pak nás zas předjeli a čekali na nás. A tak pořád dokola. Místní nás uklidnili, že nás ochraňují. Nakonec nás pozvali na malý piknik s dvoulitrovými lahvemi piva, klobásky, chleba..  Máme tam na co vzpomínat, zvlášť když se nám noví gruzínští přátelé opili  a raději jsme je opustili a jeli dál. Malým transportem , který nám umožnil jeden Arménec se svou matkou jsme se dostali do Gomy a pak jeli dál do Tbilisi. Dojeli jsme do města Gori, Stalinova rodiště,kde se nachází i jeho muzeum, které si Radek druhý den prohlédl a  jeli jsme do města Mtskheta, kousek před Tbilisi. Bylo to poutní místo s pravoslavným kostelem a starobylými ulicemi. Večer jsme našli nocleh na fotbalovém hřišti a v sobotu ráno 25.6. jsme dojeli do Tbilisi.    Koupili jsme si knihu v češtině o památkách města, udělali prohlídku a odpoledne už jsme frčeli na arménskou hranici. Nocleh před hranicí na kopci s obrovským památníkem nebyl nic příjemného. Po setmění jsme slyšeli strašlivý smích, který rázem ustal. Podobalo se to hyjeně. Zvířata nás provázela i druhý den…. hadi, lišky. K hranici jsme dojeli v poledne. Zaplatili jsme za víza 6000 dramů (asi 300Kč) a hned jsme otestovali první obchod. Ceny velmi příznivé. Hornatou krajinou s divokou řekou linoucí se pod cestou, krajinou s mírným stoupáním jsem se dostali do Alaverdi. Město samotné bylo smutné kvůli dvěma továrnám. Je tu tepelná elektrárna a huť na zpracování mědi. Nad městem se držel smogový mrak a vypadalo to jako ocelové město. Na konci města jsme si nakoupili a vyslechli příběh matky majitelky marketu, jak se tu žije a jak jim vzkvétá  obchod za cenu zaneprázdněných víkendů a jen jednoho týdne dovolené za celý rok. Dostali jsme na ochutnání sušené maso arménské výroby s názvem sudžuch a basturma. Bylo to velmi dobré a připíjeli jsme k tomu naše české pivo Kozel, které tu prodávali. Nocleh jsme našli o kus dál u jednoho domku s terasou. Měli jsme výškový výhled do údolí a skvěle jsme se vyspali.    27.6. jsme putovali směr Vanadzor.  Cesty byly kolorovány nádhernými výhledy, občas nějakým občerstvením  a bohatými vodními prameny s pitnou vodou. Nicméně samé kopce a teplo. Za městem jsme nocovali u cesty před malou restaurací, kde byl večer velký masový piknik. Trochu na nás zapomněli s šašlikem  a nakonec nám udělali dvě výborné vepřové kotletky akorát tak na pěkné sny. 28.6. se nám po včerejší únavě jelo skvěle a užívali jsme si horské krajiny. Louky plné květina stádečka kravek a koní tvořila krásná horská panoramata.  Sjížděli jsme z kopců a jeli směr Dilizhan. Tam jsme potkali majitele informačního centra, magazínu, restaurace a asi ještě  taxi služby. Po malé prohlídce města jsme nakoupili a uvažovali o cestě dál. Zvolili jsme volbu taxíku do sedla Semyonovka v horách. Stálo nás to 5000dramu (asi 250 Kč). Pak jsme ze sedla sjížděli k jezeru Sevan ve výšce 2000m.n.m. U jezera jsme navštívili i krásný monastyr. Od Sevanu jsme jeli dál na Jerevan. Asi 30 km od hlavního  města jsme zůstali na večer u místního „šašlikáře“. Dali jsme si dobrý šašlik a domluvili si tam místo na stan.  Při domluvě jsme se ale střetli s odcházejícím starostou nedaleké vesnice Fantan. Říkalo se mu Emo. Už měl vypito pár vodek a stále se nás snažil pozvat domů. Pozvání jsme na chvíli museli přijmout a v závěru jsme se šťastně vrátili ke stanu. Hned ráno 29.6. jsme jeli do Jerevanu. Podél cest byly kopce plné obsidiánů. Město bylo nízko položené a tak jsme k němu dlouho sjížděli, až jsme měli křeče v rukách. Našli jsme Leninovo náměstí s vodotrysky a prošli kus města.  Dostali jsme se pak odtud marschrutkou, která nás zavezla  20 km od města. Řidič nám ukázal své malé město Oshakan s krásným monastyrem a památníkem zakladatele jejich písma Mesropem  Mashtotsem, který tam byl pochován. Ukázal nám cestu na Gyumri a vydali jsme se na kole dál. Bylo dost horko. Nakonec jsme jeli až do 10. hodiny večerní a přenocovali jsme na zahradě jedné restaurace u cesty.     Ráno 30.6.  jsme vyjeli brzy, ať se trochu vyhneme horku. Den před tím bylo 40 C‘.  Až jsme se rozjeli a vyjeli spoustu kopců, zvykli jsme si na houpavý terén. Ve 3 hodiny odpoledne jsme udělali hodinovou přestávku na odpočívadle u benziny. Do Gyumri  to bylo ještě 23 km. Nocleh jsme pak našli za městem ve vesničce, kde nám ochotně poradila skupina mladých Arménců, kde postavit stan. Druhý den 1.7.jsem vyjeli do kopců směr Bavra. Bylo to hlavně o stoupání a o slunci. Dojeli jsme k malé restauraci a pak cesta vedla ještě asi 20km po rovině a lehce do kopců. K večeru jsme dojeli na hraniční přechod Armenie/Gruzie. Mírným klesáním jsme dojeli do gruzínské Gorelovky, kde jsme potkali 6 Čechů s batohy. Jeli opačným směrem a cestovali stopem. My jsme pokračovali po krátké zastávce dál na Achalkalaki. Nocleh jsme našli planině u cesty, kde se nedaleko odtud pásly krávy. Ráno nás navštívil u stanu místní pasák krav  a pak nějaký redaktor z města, který byl na procházce se psem. V sobotu 2.7. jsme projeli trhem v Achalkalaki, poseděli s místními v hospůdce u piva a kávy a pokračovali na Vardzii. Údolí k Vardzii bylo skalnaté a nádherné. Ale neustále nás stíhal déšť. Na chvíli jsme se zastavili  u starších lidí, co bydleli u cesty , kdy jsme přijali pozvání na chléb, med a vodku. Chvíli bylo dobré počasí ale pak opět začalo lít a my se schovali  v jedné restauraci u cesty, kde jsme vyzkoušeli smaženého pstruha. Později se ale sešla parta místních a připíjeli vodkou. Radkovi bylo ráno trochu špatně… Ten den jsme jeli  pomaleji a s odpočinky. Dojeli jsme do Achalciche a popovídali k večeru s Gruzínci u místního obchodu o všem možném.    4.7. bylo horko a cesta ke Gruzínsko - Tureckým  hranicím byla úmorná. Najednou bylo horko a velké vlhko. Potkali jsme jednu paní se synem, kteří měli na louce včely. Šli pro vodu směrem k hranici. U benziny  byl pramen a všichni jsme si načerpali vodu na cestu.Za hranicí nás čekalo samé stoupání krásnou krajinou. Dlouho jsme jeli horskými cestami s pěknými výhledy, až jsme dojeli do nejbližšího města a odtud jsme se převezli autobusem až do Ardahanu. Ještě ten večer jsme se setkali s rodinou obchodníka, kterou jsme navštívili před 2 lety. Komunikace dost vázla a tak jsme po půlhodince jeli dál. Rozloučili jsme se a dostali darem knihu chráněných rostlin ardahanské oblasti. Autorem byl manžel jedné z obchodníkových dcer. Hledali jsme nocleh a zůstali jsme spát kousek od města na pastvině v příbytku pro zemědělce. V noci byla bouřka a liják, ráno pak všude kolem žlutá mlha a v ní pobíhající kravky.             Cesta z Ardahanu se zase táhla do kopců. Měli jsme vystoupat do sedla v horách, ale poštěstilo se nám svézt se do sedla malým náklaďáčkem. Na vrcholu jsme jen vychutnávali krásy hor. Bylo to tu ták nádherné, že jsme neustále zastavovali a fotili. Potkali jsme tu i české entomology. Jeli jsme pak dál s mírným klesání, ale s protivětrem. Ten nás dost brzdil a večer nás zastihl v horách, kde po obou stranách byly jen hromady kamenů ve skalnatých srázech. Zastavil nám kamion. Kola nám naložili a jeli jsme až do Hopy. Jízda tímto náklaďákem byla dobrodružná, protože mladý řidič ještě neměl řidičák a po cestě mu udílel rady jeho otec. Navečer jsme v Hopě našli na benzině naše auto a přivítali se s benzinářem. Po přespání jsme startovali směr Mersin se zastávkou v Sunliurfě, kde jsme našli Fevziho rodinu (manžele naší české kamarádky)  a prošli si trh a pokračovali na Siverek a navštívili už po druhé posvátnou horu Nemrud Dagi. Čekali jsme tu chládek, ale horko se drželo i ve 2000 m.n.m. Z Urfy jsme jeli směr Nizip-Gaziantep- Adana-Mersin. Teplota zde už překračovala hodně přes 30 C‘. Kousek od Mersinu jsme našli naši kamarádku Katku, která vlastní menší hotel u moře. Měli zrovna spoustu hostů a tak jsme trávili čas u vody s její dcerou Terezkou, velkou potápěčkou. Cestu domů jsme si ještě zpestřili krásným Pammukale s báječnou teplou vodou. Do ČR jsme dojeli ráno před osmou ve čtvrtek 14.7. s rychlým vpádem do pracovního procesu. Vandr to byl nádherný plný dojmů, fotek, zážitků se skvělými lidmi a poznání nádherných krajin.

U zboží zvolte Přidat do oblíbených.
Košík je prázdný.
zboží v e-shopu: 542 e-shop systém banan.cz